Get Adobe Flash player

ZÁKLADNÍ HODNOTY A PRINCIPY

1) Lidstvo je jednou rodinou a má společný Původ

Lze vůbec dosáhnout míru? Odpověď na tuto otázku souvisí s počátkem vzniku univerza. Kdyby bylo původem univerza násilí, nebylo by možné mír uskutečnit.
Přemýšlejme - původem našeho života přece není násilí, ale láska našich rodičů. Rodiče a prarodiče se snaží zastávat zklidňující a vstřícnou roli a usmiřovat spory mezi dětmi. Později děti samy pochopí, že si mají navzájem pomáhat a milovat se, tak jako je milovali jejich rodiče. Láska rodičů je tedy základem, z něhož vychází všechny ostatní vztahy v rodině. Láska rodičů je měřítkem našich vztahů, je tím, k čemu se v životě vždy znovu vracíme.
Podobně se země v krizi vrací k ideálům svých zakladatelů.
Je proto přirozené, že všechny kultury se vztahují k existenci jednoho společného původu vesmíru. Obdařily ho jmény jako Jahve, Bůh, Alláh, Velký duch, Tao, Nejzazší realita. Popisují ho jako původ dobra, milosrdný a milující, jehož vztah k lidstvu je podobný vztahu rodiče k dětem. Podobně jako láska rodičů, i existence společného Původu nám umožňuje uvědomit si, že jsme všichni bratři a sestry, že jsme jednou lidskou rodinou.
V našem společném Původu proto spočívá skutečný základ pro mír. Není náhoda, že zakladatelé velkých náboženství, svatí a osvícení lidé se vždy snažili být ambasadory nebeského míru na zemi.
Přijetí prvního principu přitom neznamená vzdát se své víry nebo názoru na svět. Společný Původ můžeme uctívat naším vlastním způsobem v souladu s naší kulturou, tradicí či osobním přesvědčením.
Vztah k našemu společnému Původu se uskutečňuje zejména prostřednictvím našeho svědomí. Svědomí touží po pravdě a spravedlnosti a ukazuje nám cestu, která vede k nejvyššímu dobru.
Citlivost na hlas svědomí se zdokonaluje duchovním a morálním vzděláváním a tím, že se mu učíme „naslouchat“ a jednat v souladu s jeho úsudky.
Svědomí je jako kompas, jehož střelka nás vede směrem k Původu a ke ztělesnění jeho kvalit. To napomáhá dosažení vyššího dobra a vytvoření světa soucitu, dobroty, spravedlnosti - světa míru.

2) Podstata člověka je duchovního a morálního charakteru

Abychom se podobali našemu Původu, je nezbytné vytvořit si k tomu v nás samotných duchovní a morální základ. Míru totiž nelze dosáhnout jen laskavostí nebo snahou bránit konfl iktům za každou cenu, bez ohledu na duchovní hodnoty. Naopak, postoj vedoucí ke skutečnému míru vyžaduje duchovní a morální sílu stát na straně dobra.
Zatímco naše tělo vyhledává „tělesná dobra“ - potravu, ošacení, přístřeší, bohatství nebo pohodlí, naše mysl a duch touží po pravdě, kráse, dobru a lásce. Člověk přirozeně nemůže být úplně šťastný bez rovnováhy mezi těmito dvěma druhy potřeb. je však důležité si uvědomit, že hodnoty, které dělají člověka člověkem, jsou ty, po nichž touží naše mysl a že bez těchto hodnot není mír uskutečnitelný.
Iniciativa velvyslanců míru proto vyzývá k posílení těch našich vlastností a kvalit, které mají duchovní a morální charakter. Posílení naší duchovní a morální dimenze nám pomůže získat „postoj míru“, a to ve třech oblastech:
V nás samotných - díky správné rovnováze mezi naší myslí a tělem si můžeme pěstovat vlastnosti jako ochota, trpělivost, nezaujatost, odpovědnost za své činy apod., bez nichž není mír myslitelný.
Ve vztahu s ostatními - naším chováním k lidem kolem nás, které by se mělo vyznačovat duchem služby, vstřícností, věrností, spolehlivostí atd.
Ve vztahu ke světu - obranou důstojnosti a spravedlnosti, odpovědností za životní prostředí, tím, že s nohama stojícími pevně na zemi nabídneme své schopnosti ve prospěch našeho společenství.
Mír tedy vzniká již tehdy, žijeme-li v souladu s morálními principy a ctnostmi. Kde se však takovým ctnostem naučit? v jaké „škole“ se z nás mohou stát skuteční velvyslanci míru?

Odpověď na výše položenou otázku je obsahem třetího principu míru:

3) Rodina je školou lásky a míru

Ve škole získáváme znalosti a vědomosti. Tomu nejdůležitějšímu, čemu bychom se v životě měli naučit - lásce - se však neučíme ve škole.
Lásce se učíme v rodině. Rodina je „školou lásky“.
Rodina v níž vyrůstáme je základem těch nejdůležitějších vztahů v našem životě. Je také modelem pro vztahy k ostatním lidem.
V rodině zažíváme čtyři druhy lásky. Jsou to takzvané čtyři velké „říše srdce“ - říše srdce dětí, sourozenců, manželů a rodičů. v rámci těchto čtyř říší srdce si vytváříme naši vlastní identitu, osobnost a charakter.
Např. láska, kterou dítě přijímá od svých rodičů a prarodičů, je motivací pro to, aby se jednou samo chtělo a mohlo stát otcem či matkou. To, jak se rodiče chovají k prarodičům a starším lidem, je modelem pro naše vlastní vztahy ke starším, učitelům, nadřízeným atd. Jsme-li svědky toho, že členové naší rodiny pomáhají jiným lidem, společnosti nebo např. životnímu prostředí, je to příklad i pro náš vlastní život.
Vyrůstá-li člověk v lásce se svými rodiči a sourozenci, může dozrát v sebevědomou a vyváženou osobnost, vypěstovat si dobrý charakter a díky tomu pak vytvářet dobré vztahy s nejrůznějšími lidmi.
Rodiny, ve kterých její členové zažívají pravou lásku, jsou základem zdravé společnosti. Velvyslanci míru se proto snaží o upevnění vlastních rodin a podporují vytváření dobrých manželství.
Rodina je navíc společná všem kulturám a poskytuje tak společný základ pro sjednocení lidí různých kultur, národů a náboženství.
Rodičovský model je základem dobrého vládnutí. v případě národa mluvíme například o otcích zakladatelích nebo používáme termín „mateřská země“. Vlastenectví je rozšířením věrnosti na národní úroveň. Rodinný model lze vztáhnout i na celé lidstvo, někdy označované jako lidská rodina.
Rozvineme-li si s někým hluboký a opravdový vztah, říkáme, že je pro nás jako bratr nebo sestra, jako náš otec či matka. Bratrství jako ideál vztahů mezi lidmi je přítomno v celých dějinách.

Definovali jsme rodinu jako školu lásky. Podstatou skutečné, pravé lásky je žít pro druhé. To je i základem čtvrtého principu míru:

4) Žít pro druhé je cestou k usmíření rozděleného lidstva

Být velvyslancem míru znamená v prvé řadě žít pro ostatní. Tento princip je základním předpokladem pro překonání nepřátelství a bariér mezi rasami, náboženstvími, znepřátelenými národy, komunitami, rodinami i jednotlivci. je snadné o něm mluvit, je ale možné milovat „celý svět“?
Láska je samozřejmě vždy konkrétní a projevuje se skutky. Univerzální federace míru proto podniká konkrétní kroky a činy. Díky nim mnozí z velvyslanců míru prožili na vlastní kůži usmíření se svými nejhoršími nepřáteli; jiní se začali zajímat o lidi, kteří jim dříve byli lhostejní nebo překonali své předsudky.
Člověk je šťastný, může-li ze své vlastní vůle přispívat k dobru jiných lidí, když ví, že je platný a potřebný. Skutečné štěstí proto nenalezneme v absolutní nezávislosti ani v závislosti; štěstí lze dosáhnout tehdy, když svým vlastním jedinečným způsobem žijeme pro vyšší účel - ve vzájemné závislosti.
Zde má svůj původ zlaté pravidlo: chovat se k ostatním tak, jak bychom chtěli, aby se oni chovali k nám.“
Žít pro druhé v konečném důsledku neznamená pro jednotlivce ztrátu. Jsme součástí vyššího celku. Prospěch jedince by měl proto přinášet i prospěch celku a naopak, prospívá-li celek, přináší to i větší prospěch pro jednotlivce. Příkladem může být rodina – žijí-li pro svou rodinu její členové, rodina jako celek prosperuje; z jejího blahobytu se však těší i její členové jako jednotlivci.
Tentýž princip můžeme aplikovat i na situaci, kdy rodina žije pro společnost, společnost pro národ nebo národ pro svět.
Přemýšlejme v této souvislosti o fungování současné Organizace spojených národů. Jednotlivé členské státy sledují v prvé řadě své vlastní zájmy. Jak daleko takto můžeme dojít? je vůbec současná OSN za tohoto stavu schopna účinně reagovat na nebezpečí, jímž svět čelí, a pomáhat řešit problémy, s nimiž se na globální úrovni potýkáme?
OSN by měla být platformou, kde se světoví vůdci budou dívat dál než jen na hranice svých vlastních států. Měli by se ptát: „Co může moje země učinit pro svět?“ Země, která bude jednat takovým způsobem, pomůže nejen světu, ale nakonec bude také sama více prosperovat.

S tím souvisí i poslední, pátý princip míru:

5) Pro trvalý mír jsou zásadní dialog, smíření a spolupráce mezi náboženstvími, rasami, kulturami a národy

Vlády mohou uzavírat mírové smlouvy, nenávist a nepřátelství se tím však automaticky neodstraní. Odkud se však bere síla odpustit, zhojit zraněné srdce a odstranit tak skutečný původ konfliktu?
Taková síla nevychází z politické dohody. Pramení ze srdce, zevnitř, z duchovního zdroje. Při vytváření světa míru mají proto náboženství nezastupitelnou úlohu.
Naneštěstí se v současném světe až příliš často rozdíly mezi jednotlivými náboženskými tradicemi stávají záminkou pro nevraživost a násilí.
Projevovat svou víru s horlivostí a opravdovým přesvědčením je přirozené. Musíme mít však na paměti, že nejvyšším přikázáním je láska. Náboženský zápal bez lásky se mění ve fanatismus. Opravdová víra musí být doprovázena ctnostmi jako je pokora a odpuštění. Můžeme být horliví, ale nikdy nesmíme přestat být pokorní a milující.
Nejvyšším projevem víry a lásky je milovat svého nepřítele. Některé osobnosti tento princip ztělesnily a ukázali lidstvu povznášející příklad.
Křesťané zvítězili nad mocnou Římskou říší tím, že žili podle Ježíšova učení: „Milujte své nepřátele“.
Mahátma Gándí řekl: „Následoval jsem dlouhou pouť disciplíny a modlitby a už čtyřicet let není nikdo, koho bych nenáviděl ... ačkoli pořád nenávidím zlo, kdekoli se nachází. Můžeme zvítězit nad svým soupeřem pouze láskou, nikdy nenávistí. Nenávist je forma násilí. Pokud jsem stoupencem ahimsy (ne-násilí), musím milovat svého nepřítele“.
Známá jsou slova Martina Luthera Kinga: „Nikdy se nezbavíme nepřítele tím, že odpovíme nenávistí na nenávist, ale jedině tím, že se zbavíme nenávisti.“
A Nelson Mandela prohlásil: „Abychom se usmířili s nepřítelem, musíme pracovat společně s nepřítelem, nepřítel se pak stane naším společníkem.“
Vůli k usmíření nalezneme pouze tehdy, budeme-li skutečně cítit, nejen věřit, že máme společný Původ. Prožijeme-li to v srdci, nalezneme lásku a cestu k budoucnosti.
Iniciativa velvyslanců míru proto podporuje úsilí „od srdce k srdci, od člověka k člověku“, abychom dokázali vytvořit vzájemná pouta, překonat bariéry mezi námi a rozvinout skutečné bratrské vztahy.